Jiřina Mimrová

Profil

Kandidáta SPOLEHNUTÍ č. 3,
Jméno, příjmení Jiřina Mimrová věk 60
Dosažené vzdělání Vyšší odborné rodinný stav rozvedená
Počet dětí 2 pozn. k dětem jsou již plně samostatné

Bydliště Česká Lípa, Jiráskova 615
Místo narození Nový Bor

Pracovní zařazení Pedagog volného času
Zaměstnavatel důchodce

Zájmy, záliby, koníčky: práce s dětmi, turistika, lyže, práce na zahradě, kino, divadlo, zpěv

Životopis

Narodila jsem se 4. 9. 1954 v porodnici v Novém Boru Jiřině a Josefu Špačkovým. V Novém Boru proto, že porodnice v České Lípě nebyla v provozu. Bydliště mám však od svého narození v České Lípě, i když na různých místech. Dětství jsem prožívala v Dolní Libchavě, základní školu jsem již převážně navštěvovala v České Lípě, jelikož jsme se z Dolní Libchavy přestěhovali. Nejdříve do Jiráskovy ulice, později, to už jsem studovala na Gymnáziu, pod Holý vrch, do ulice Větrná. Po maturitě jsem z České Lípy chvíli odešla, ale vždy jsem se domů, do České Lípy, ráda vracela. Když jsem se vdala, bydlela jsem na novém sídlišti, na Střelnici, kde se mi narodil syn Miroslav. Po narození dcery Markéty jsem se opět vrátila do Jiráskovy ulice.

V České Lípě jsem jako malá holka navštěvovala Sokol, respektive ZRTV, jelikož oficielně jsme Sokol nesměli říkat. V tělocvičně v Havlíčkově ulici jsem trávila hodně času a účastnila se mnoha sportovních soutěží. Nejdříve jako žákyně, později jako cvičitelka. Ráda vzpomínám na své cvičitele Svatavu Hoškovou nebo starého pana Tarabu, což byly pro nás vzory a legendy. Vždy jsem chtěla být učitelkou, ale jelikož můj tatínek byl vyloučený ze strany a na vyžádaném posudku Gymnáziem od Narexu stálo: „Josef Špaček je velmi pracovitý, přemýšlivý, spolehlivý, členem Vědecko-technické společnosti, ale politický nespolehlivý“, znamenalo to nemožnost jít na pedagogickou fakultu. Nebyla jsem ve třídě sama, kdo takto dopadl. Byl totiž r. 1973, normalizace a vše bylo pod dohledem komunistů. Ale díky profesoru Šimkovi, který byl z České Lípy, znal moje rodiče a učil na Střední pedagogické škole v Litoměřicích, jsem po jeho přímluvě mohla vystudovat aspoň pedagogickou nástavbu.

Po ukončení studia jsem nastoupila jako učitelka MŠ do Stráže pod Ralskem, po jednom roce do Zahrádek a po dalším roce do České Lípy, MŠ v Chelčického ulici. Zde jsem spolu s mojí paní ředitelkou Vlaďkou Mackovou byla u zrodu jedny z prvních logopedických tříd při mateřské škole. Když se paní ředitelka Macková odstěhovala do Prahy, stala jsem se zde ve svých 25 letech ředitelkou. Později jsem začala studovat dálkově na UK PF speciální pedagogiku pro mateřské školy. Rozšiřující studium jsem úspěšně dokončila. Studium na VŠ a nové informace z oboru speciální pedagogiky mě velmi zajímaly. Bylo mi nabídnuto pokračování ve studiu. Měla jsem již dvě malé děti a na jejich výchovu jsem byla sama, proto jsem před studiem dala přednost dětem. Nepřestala jsem se však o obor speciální pedagogiky zajímat. Zaměřila jsem se na děti se specifickými poruchami učení a děti s lehkou mozkovou dysfunkcí (používám tehdejší terminologii). Prošla jsem několika speciálními kurzy a školami zaměřenými na neurolingvistické programování, dyslexii, kineziologii a další učení a terapie. Zároveň jsem v té době potkala  Ivanu Honsnejmanovou, s kterou jsme se snažili založit soukromou školu pro handicapované děti, což se nám také povedlo. Vznikla Soukromá specielní škola Klíč, pro děti se specifickými poruchami učení a chování, kde jsem začala jako ředitelka a učitelka. Zároveň jsem jezdila s dětmi i mimo vyučování na výlety a pobyty, vedla mimoškolní sportovní a dramatické kroužky. Mimoškolní činnost s dětmi, kde jsem mohla dětem neformálně předávat určité vědomosti a dovednosti mě velmi uspokojovala. Abych mohla ve svém volném čase tuto činnost provozovat, založila jsem Agenturu pro využívání volného času. Se zájmovým vzděláváním jsem měla dlouholeté zkušenosti. Na tábory jsem jezdila od svých 15 let. Nejdříve jako praktikantka, později oddílová vedoucí. Mým velikým učitelem pro aktivity v přírodě byla Českolipská legenda skautů Břeťa Borovec.

Po odchodu ze soukromé školy Klíč jsem krátce pracovala na Školském úřadě, ale práce s dětmi mi chyběla. Proto jsem se přihlásila do konkurzu na místo ředitelky Domu dětí a mládeže Libertin, Česká Lípa, který jsem vyhrála a v r. 2000 byla jmenována ředitelkou. Zde jsem pracovala až do r. 2012. Nyní jsem důchodového věku, jsem předsedkyně spolku VČAS (volný čas a sranda), který organizuje pobyty a akce převážně pro děti a mládež. Zároveň jsem předsedkyně místního spolku Ćerveného kříže a jsem nositelem vyznamenání ČČK za dlouholetou činnost a členkou spolku Českolipané.

Vždy mě zajímal sport, kultura a celkový společenský život ve městě. Jako každý správný patriot vzpomínám na profesora Zdeňka Pokorného a jeho hodiny dějepisu na Gymplu, Petra Trunce, ke kterému jsem chodila do pěveckého sboru, na paní Talafantovou, která nás učila hrát divadlo, na Tondu Dörffla, který se mě snažil naučit basket nebo Karla Šebu, s kterým jsem „pinkala“ na hřišti Lokomotivy. Ale zároveň vzpomínám na spoustu jiných malých detailů a míst, která k České Lípě patřila ještě před rozšiřujícím se uranovým průmyslem, a která z České Lípy dělala domov.

Práce s dětmi a pro děti, ale i ostatní mě stále naplňuje, a proto chci „přiložit ruku k dílu“, aby Česká Lípa byla poetické, moderní město, kam se každý rád vrací proto, že je tady přívětivě a mile
a dobře se tady žije.

Chtěla bych, aby park měl kromě zeleně dostatek laviček, míst, kde se mohou scházet nejen důchodci, ale i maminky s dětmi v oplocených hřištích, kde může volně sportovat a posilovat mládež, kde budou koncerty vážné hudby pro všechny. Chtěla bych, aby se zkulturnilo prostředí kolem Ploučnice, aby se dalo po městě chodit bezpečně pěšky a jezdit na kole, aby mládež měla své kulturní středisko, kde se bude moci třeba jen scházet a povídat si, nebo se seberealizovat tancem, hudbou
a podobně. Aby se mohlo kulturně využít a zrekonstruovat místo po nádraží Střed, aby při výstupu z vlaku nebo autobusu v České Lípě na hlavním nádraží nemusel mít nikdo strach z tamějšího prostředí. Aby odborníci vyřešili nekonečné, jednosměrné objíždění města. Aby Policie ČR i města v České Lípě skutečně pomáhala a chránila, aby se měly kde malé děti učit na kole, aby vedení města spolupracovalo s erudovanými odborníky a vedlo město k rozkvětu.